Přiznám se bez mučení, že jsem si San Bernard pletl se sedlem San Bernardino. A znovu se přiznám bez mučení, že jsem až do návštěvy netušil, že sedla San Bernard existují dvě: Velký Svatobernardský průsmyk (Col du Grand-Saint-Bernard, 2 469 m.n.m.), kde se můžete předními koly postavit do Švýcarska a zadními zůstat v Itálii, a Malý Svatobernardský průsmyk (Col du Petit Saint Bernard), kde nasdílíte svůj vůz mezi Itálii a Francii. Velký San Bernard je navíc třetí nejvýše položené Švýcarské sedlo. Zeměpravě jsme učinili za dost, jde se jezdit.
Při čtení chvalozpěvů o San Bernardu se koeficient závistivosti přiblížil k maximu a stal se jedním z cílů našeho frenetického ACHIFR roadtripu. A co je lepší, než si dát San Bernard? No přece dát si ho dvakrát! Jelikož jsme přes Švýcarsko projížděli do Itálie na ubytování v malebném údolí Valgrisenche, a pak jsme se vraceli na výlet do Švýcarska, nezbylo, než tuto kratochvíli „trpět“ dvakrát.
Zde se sluší říci a upozornit, že velký San Bernard již od roku 1964 podvrtává tunel, který 365 dnů v roce spojuje město Martigny ve Švýcarsku a Aostu v Itálii. Rychlé nahlédnutí do mapy prozradí, že jde o významnou dopravní tepnu. Tunel však současně znamená, že veškerá chci-tě-brzdit doprava jezdí krtkodírou a klikatice vedoucí na samotný vrchol jen pro vás. A je to znát: při jednom z našich dvou výjezdů jsme potkali jen jednu Dacii, byť je pravda, že obě cesty proběhly v pozdním odpoledni. Cesta nahoru je společná i pro cestu do tunelu. Za vesnicí Bourg-Saint-Pierre se musíte mít na pozoru, silnice stoupá úbočním tunelem, a i přes několik ukazatelů najednou z tunelu vybočí odbočka. Minete ji, nenávratně se zanoříte do útrob hory, a chudší o nekřesťanský peníz vyjedete za pár minut na druhé straně. Přitom podle Google Maps je cesta přes vrchol delší jen o 20 minut a 15 kilometrů.
Výjezd nahoru ze Švýcarské strany je však hořkým zklamáním: nikoli profilem cesty, kdy se střídají zatáčky různých poloměrů, vraceček je jen tak akorát, abyste si připomněli, že jedna je taky rychlost, u miaty navíc potřebná k poškádlení zadních kaučuků, a vše doplňují krásné výhledy. Problémem je kvalita povrchu, která naopak patří k tomu nejhoršímu, co jsem doposud jel. Nejsou zde vyloženě díry a výmoly, ale spíše náhlé propady vozovek způsobené očividně aktivním podložím, které závodníky se sníženým podvozkem mohou i potrestat. Místo studování apexu tak sledujete, zda se za zatáčkou nenachází zrada. Kde je ta Švýcarská preciznost a smysl pro dokonalou kvalitu, táži se?
Navíc nejde o nijak dlouhou zábavu, jen se trošku rozproudíte a už přijíždíte na vrchol. Nás tlačil bohužel čas a chladno doprovázené studeným větrem, i po pár minutách je ale jasné, že toto místo dýchá historií. První stopy o využívání sedla pochází už z doby bronzové a v roce 1800 tudy táhl Napoleon do Itálie. První zmínky o hospici a klášteru, který zde vlastně stojí dodnes, přitom pochází již z roku 1049! Právě mniši tohoto kláštera neměli nic lepšího na práci, než šlechtit psy a výsledkem jejich kratochvíle je jak jinak než Bernardýn. Pes, které si stále – my řidiči nevyjímaje – stylizujeme do romantické podoby onoho zachránce se soudkem rumu pod krkem. Právě tady tento pes záchranář vznikl.
Přijedete-li v rozumnou dobu, rozhodně si vyhraďte hodinku čas, projděte se okolo jezera, nasajte místní atmosféru, ale nenechte motory moc dlouho chladnout. Pojede se dolů, kouknout, co večeří Italové, sì? To, co se objevilo po změně sklonu, nelze označit jinak než parádou: Ta íčka vědí, co je to dokonalý povrch! Profil silnice je navíc značně odlišný, vracečky zde téměř nejsou, sjíždíte po úbočí hory, avšak pomalé zatáčky střídají ty rychlejší. Silnice není příliš široká, dvě auta se vyhnou bez problémů, ale prostor byť pro malou chybku není.
Stejný směr jsme si zopakovali ještě jednou po návratu z výletu a co myslíte, jaké to bylo napodruhé? Ještě lepší! Rozhodně se lépe jede za parťákem, který vám ukáže brzdící body, čímžto děkuji Ondrovi. Dodnes se ale tluču do hlavy, proč jsme to dole prostě neotočili a nedali si výjezd nahoru z italské strany? Věřím, že by byl stokrát zajímavější než ze strany Švýcarské se špatným povrchem. Neudělejte stejnou chybu!
Bystřejší se možná ptají: a kudyže jste jeli zpět do švajcarska na výlet? Ano, tunelem. Spěchali jsme a chtěli jsme ušetřit čas, přičemž některé internetové zdroje pravily, že máte-li švýcarskou dálniční známku, tak neplatíte průjezd tunelem. Což se ukázalo býti informací mylnou. Za průjezd tunelem chtěli snad 30 Eur! To je asi 20 litrů nízkokofeinového benzinu, a věřte, že bych raději spálil ten.
Malý San Bernard (Col du Petit-Saint-Bernard, 2188 m.n.m)
Naše putování po CH-IT-F trojmezí pokračovalo do země Francouzské. Z italského údolí Aosty máte dvě možnosti: buď přes slavný Montblanský tunel dlouhý 11,6 km, otevřený již v roce 1965, a opět za nemalý europoplatek, nebo právě přes sedlo Malý San Bernard. Tato silnice spojuje města Chenos na Italské straně a Bourg-Saint-Maurice ve Francii a je to neuvěřitelná, padesátikilometrová paráda. Budu ale přesnější, paráda je především výstup z Itálie na hraniční přechod.
Věřím, že už budovatelé této silnice byli každým coulem petrolheadi. Jak jinak si vysvětlit tak překrásnou stoupající klikatici? Pár úvodních vraceček s bohatou šíří vám dovolí povolit uzdu vaší vášni, navíc jsou krásně přehledné a když sprchne, vsadím se, že vás zde svodidla uvidí projíždět několikrát. A ten asfalt. Ten asfalt by se dal krájet a podávat jako chutný dezert po vydatném obědu, jeden chce vystoupit, pokleknout a když už ne jej oblíznout, tak alespoň políbit.
A taky to tak děláme, když se před námi objeví dodávka hatící rychlostní průměr. Zastavíme, uděláme fotečku. Není kam spěchat… Najednou se údolím ozve ryk osmiválce a po černé špagetě pod námi se blíží krásné rudé Ferrari 328. Na výjezdu předjede nízké čelo na typicky mentolové silničce Bianchi. Jaká to náhoda, dva tak typické symboly italské vášně: Bianchi je považován za nejstaršího výrobce silničních kol a Ferrari… dosaďte si sami. Mladý řidič Ferrari opětuje můj zdvižený palec a pokračuje dál.
Tato nádhera pokračuje nejen do lyžařského střediska La Thuile, ale i za něj. Líbí se mi, že nejde jen o vracečky, ale i střídají se zde zatáčky různého profilu, ty velmi pomalé i rychlejší. Musíte být neustále ve střehu, přemýšlet, řadit, brzdit a šlapat na plyn. Prostě řídit. Řídit!
Hraniční přechod má své kouzlo, nachází se zde několik budov, třeba Ancien Hospice du Petit Saint-Bernard, které musí pamatovat nejrůznější události. Na hranici stále leží různé betonové zátarasy a podobně. Rozhodně stojí za to se na chvíli zastavit a projít se po okolí.
Následuje cesta rozeklaným širokým úbočím až do La Rosière, kde se na konci typické lyžařské vsi nachází příjemné parkoviště a možnost posezení na přichystaných lavičkách. Klesání do Francie a města Bourg-Saint-Maurice je už nudnější: vracečka, rovinka, vracečka, rovinka, a to vynásobte sedmi. Z dovolené jsme se vraceli jsme stejnou cestou a nechcete-li vyloženě pilovat výjezdy ze zatáček, asi vás po chvíli úsměv přejde. A sjezd do údolí Aosty už nebyl samozřejmě tak zajímavý, jako výjezd, nemluvě o neustávajícím dešti, který přece jen přesvědčoval k vyšší opatrnosti.
Až nyní, po návratu a pohledu do Google Map, vidím silnici SR39 vedoucí na italské straně z La Thuile do města Morgex. Soudě dle Street View to vypadá na úžasný jetel, který musí být mimo sezonu naprosto prázdný a doslova hladový po zajímavějších vozech. Mrkněte a pokud do těchto bohem zapomenutých končin překrásné Evropy zavítáte, určitě ji vyzkoušejte.
Závěrem se chce snad jen zvolat: proč to sakra máme tak daleko?